Ztracené kobylky 2015

Je 13. 6. 2015 a my s Jirkou opět vyrážíme na tradiční Ztracené kobylky, které se tak, jako loňský rok, konají v Mladoticích severně od Plzně. Krajina je v této části více než nádherná, tak se sem velice rádi vracíme. Letos se rosničky v předpovědi rozcházejí, a tak těžko odhadujeme, jaké počasí ve skutečnosti bude. Ráno přijíždí Jirka na 7. hodinu ke mně a v rychlosti dáváme kolo na střechu, abychom vyrazili a včas dorazili na start. Slunce zatím svítí a my doufáme, že to tak vydrží po celý den. Přijíždíme před 9. hodinou na místo a připravujeme se na náš třetí start v tomto orientačním závodě dvojic. Přípravu nepodceňujeme, a po registraci u usměvavých pořadatelek, usedáme a dáváme si pivečko na posilněnou. Slunce svítí, nálada je perfektní a po výkladu trati se připravujeme na start. Dostáváme mapy do rukou a dáváme se do plánování trasy. Po několika sekundách máme celkem jasno, kudy asi pojedeme. Startujeme přesně v 10:04 a časový limit šesti hodin je o hodinu delší, než v předchozích ročnících. Jaké to bylo překvapení, když jsme ujeli asi půl kilometru a zjistili, že to nebude ta pravá cesta. Po chvíli jsme se otočili a stejnou cestou se vydali k první kontrole. První "lampionek" jsme našli u Podhrážského mlýna a byl rafinovaně ukryt pod mostem. Jak se později ukázalo, ne všichni měli tolik odvahy, aby se pod most podívali. Cestu jsme směřovali přes vesnici Žebnici, kde jsme objevili ztracenou kontrolu v hospodě u Hasičů. Dali jsme si jedno pivečko a pokračovali dál. Po strmé cestě jsme se dostali k železniční stanici, kde byla další kontrola. Zde jsme podruhé zaváhali a vydali se trochu jinou cestou, než bylo potřeba (jak se ukázalo později, dost cyklistů to vzalo po železničním mostě a železnici dále). My takoví střelci nejsme, tak jsme si trochu zajeli, ale po pár kilometrech jsme se napojili na požadovanou cestu. Sjeli jsme do končin, kde jsme to již znali z loňského závodu. U další kontroly č. 26 jsme trochu bloudili, a tak jsme kolo museli i vést, protože cesta byla lesem. Zde jsme potkali další závodníky, kteří se zamotali stejně jako my. S touto dvojicí jsme jeli ještě mnoho kilometrů. Za kontrolou č. 11 terén začal stoupat stále vzhůru a toto stoupání se zdálo být nekonečné. Zde jsme dvojici předjeli a já byl rád, že jsme je předjeli. Když konečně stoupání skončilo, vydali jsme se po asfaltové cestě dál. V Dolní Bělé mi při jízdě do kopce najednou praskl drát u zadního kola a já se vyděsil, že pro nás závod skončil. Naštěstí to nebylo tak vážné, ale pro jistotu jsme se zastavili u hospody, kde jsme si dali pivečko, a já zkontroloval ostatní dráty, zda není potřeba je dotáhnout. Naštěstí až na kolo do tvaru osmičky nebylo nic, co by bránilo v pokračování. Postupně se z nás ale vytrácela energie, i když slunce stále svítilo. Já postupně dostával křeče až do takové míry, že jsem u hradu Nečtiny nemohl vystoupat nahoru ani pěšky. Nakonec se to i přes bolest povedlo a my si připsali cenných 50 bodů. Trochu nás začal trápit čas a také počasí, které se začalo rapidně měnit k horšímu. V Nečtinách jsme objevili i ztracenou kontrolu (na tu nás upozornila závodní dvojice a za to jim děkujeme), u této ztracené kontroly jsme měli určit druh stromu, což se nějak povedlo  a my se vydali dál. Nakonec nám to nedalo a vyrazili jsme na nejvyšší a nejlépe obodovaný vrchol Špičák, kam jsem kolo vyvedl a poslední úsek absolvoval dokonce bez kola, které zůstalo pod kopcem. Přiběhli jsme ke kontrole a Jirka, snad únavou či co, se zastavil a pronesl: " hele černá veverka!". Už vyndával foťák, když si uvědomil, že to je kus starého pařezu. Dorazil sem i jeden závodník, který ovšem zanechal svou družku někde v kopci a u kontroly byl sám (což je proti pravidlům). Při dalším postupu směrem do Manětína se zleva velice rychle přiřítila bouřka, která nás zastihla, když jsme začali stoupat dlouhým a táhlým kopcem do Vladměřic. Už nám zbývalo jen půl hodiny do vyprchání našeho časového limitu, tak jsme jeli o 106. Déšť zesiloval, ale my to nevzdávali. U Vladměřic se cesta začala naštěstí svažovat a my jsme se v bouřce, při které nebylo vidět snad ani na 10 metrů, směřovali k cíli. Najednou se z deště stalo krupobití, takže o masáž nebyla nouze, a v téhle situaci Jirka pronesl legendární větu: "jsem rád, že mám helmu." Auta stála pod stromy a my se řítili k cíli. Minuli jsme soupeře schované v zastávce, a kvůli nedostatku času a také kvůli zimě, která se do nás pustila, jsme vynechali i jednu kontrolu. V kempu jsme ještě určovali stopy zvířat, a pokud bychom stopu nepoznali, hrozil panák zelené či myslivce. Určili jsme správně, ale přesto jsme požádali o panáka zelené. Nakonec jsme dorazili v časovém limitu, ale naprosto durch. I přes nepřízeň počasí v závěru letošní Kobylky byly opět super akcí a my se jí snad zúčastníme v příštím roce znovu.  Nakonec z toho bylo krásné 12. místo v kategorii MM a 42 . místo v celkovém počtu. Urazili jsme 71 km, nastoupali přes 1200 metrů, a dle tachometru jsme tuto trasu urazili za 4 hodiny a 30 minut. Máme se ale kam posouvat, což máme v příštím ročníku v plánu.

Pár fotek k vidění zde a záznam cesty zde