Vocet cup 2014

Dne 27. 9. 2014 se jako každý rok konal závod nadšenců do vrchu na kolech, který měl prověřit fyzičku, nadšení a hlavně vůli člověka. Přeci jenom se nejedná o standartní závod, u kterého by se střídaly kopce, roviny a sjezdy. Jedná se o výjezd z 610 m.n.m do nadmořské výšky 1420 m.n.m a to na vzdálenosti 20,5 km.  Pokud jsem dobře počítal, tak závod vede 16 km do kopce, zbytek je rovina a jeden prudší sjezd.

Letos jsem se přeci jen trochu více věnoval kolu, tak jsem do letošního ročníku vkládal naděje, že bych se přeci jen mohl oproti loňskému roku (1:30:25) vylepšit. Den před závodem jsme dorazili do Rokytnice za celkem vydatného deště, což nevěstilo nic příjemného. Ráno se budíme za bubnování deště na střechu, ale nikterak nás to nerozhodilo. Ségra a Lukáš jsou taky v dobré náladě, i když trochu obavy tu jsou a to ne až tak z toho počasí, ale spíše kvůli tomu, že ségra je po operaci kolene a nemá natrénováno, stejně tak Lukáš je spíše běžec než cyklista. V 9:15 po přípravách se vydáváme na start závodu, tedy k hospůdce u Vocta, kde je registrace. Vyfasovali jsme čísla 54,55,56. Do startu, který je v 10 hodin jsme stále za mírného deště postávali a připravovali se. Vše připraveno a za výstřelu ze startovní pušky se bezmála 90 cyklistů vydává na trať. Já se snažím probojovat trochu dopředu. Za horním náměstím přichází první síto v podobě klikatého stoupání směrem na Františkov. Snažím se udržet tempo, ale zároveň „nepřepálit“ začátek. To se kupodivu i podařilo, neboť jsem se stačil chytit dvou cyklistů, za kterými jsem se „vyvezl“ až na Rezek, kde pošlapují rodiče a známí spolu s oficiální fotografkou tohoto závodu Kristýnou J Počasí  se trochu umoudřilo, ale přesto byla mlha a vlhko. Od Rezku začíná rovinka a s pěti cyklisty se řítíme lesem, co to dá. Po několika kilometrech se cesta stáčí doprava a až zde se ukázalo, co dokáže vytrvalý déšť s cestou. Zde, ať jsem se snažil sebevíc, jsem nedokázal vyvinout nikterak závratnou rychlost. Cesta byla rozbahněná, kluzká a mírně stoupající vzhůru. Nakonec se skupinka roztrhla a já se ocitl osamocen. Dva mi ujeli a dvěma jsem ujel já. Náskok nebyl nikterak veliký. Následoval prudký sjezd po šotolinové a rozbahněné cestě. Kopec jsem využil pro mírný odpočinek, protože jsem věděl, že to je poslední příjemná věc, co mě do konce závodu čeká.  Vyjel jsem z kopce a pak už jen stoupání. Co čert nechtěl, začal zlobit řetěz, který se možná z důvodu velkého nánosu nečistot začal zasekávat a já po každém 4. Šlápnutí musel trochu couvnout. Přehodil jsem na nejlehčí kolečko a trápil se, že tohle vzdám, protože šlapat na nejlehčí převod ještě 7 km by znamenalo obrovský propad. Začali mě dohánět závodníci a já se pokusil to nějak rozběhat, naštěstí se mi to povedlo, ale příjezd na Mísečky už nebyl individuální a vedl jsem skupinku několika dalších. Slunce se probojovalo skrz mraky a až skoro nepříjemně začalo pálit J Řekl jsem si, že si pojedu svoje a nastolil jsem tempo, které jsem se snažil udržet. Nakonec se mi to povedlo, ale trochu nemilým překvapením byl pán ročník 49, který mě předjel. I přes několik pokusů mu toto vrátit skončil nakonec o fous lépe než já, takže tohle byla pro mě trochu osobní prohra. Před cílem jsem se sice ještě snažil dojet závodníka, kterého jsem uviděl v poslední zatáčce, ale už síly nebyly, abych svůj „spurt“ dotáhl do úspěšného konce. Nakonec jsem v nekonečném stoupání až tak moc neztratil a tak jsem mohl být spokojen. Časově jsem tušil, že se pohybuji někde kolem hodiny a pětadvaceti minut. Jako každý rok na nás na vrcholku čekala horská služba s tatrankou a čajem a mě nezbylo než se jen pokochat okolní krásnou krajinou a počkat na sestru a Lukáše, kteří byli někde za mnou.