Transbrody 2015

Je zvláštní, že závody, kterých se účastním, vycházejí vždy na 13. den v měsíci. Ne jinak tomu bylo i tentokrát, kdy jsem se odvážil přihlásit na závod Transbrody 2015, který se uskutečnil 13. 9. 2015 v okolí Zvole, kde také byl start tohoto 50 km dlouhého a technicky náročného závodu.

K této akci jsem přizval i Kubu, kterého jsem delší dobu neviděl a naštěstí měl čas a náladu, takže přijíždíme do Zvole a nalézáme místečko k zaparkování. Malá vesnička se hemží cyklisty a místní se nestačí divit. My, co nepomýšlíme na bednu (maximálně basu piva), si dáváme jedno pivečko na žízeň a na kuráž a jdeme se mrknout na start závodu na 23 km.  Hromadný start a v 11:00 je odstartováno. „A je tu první hromadný pád“ konstatuji a uvědomuji si, že podobná situace může nastat při našem startu. Po odjetí této skupiny se startovní čára plní závodníky, kteří jedou trať na 50 km. Já v poklidu zaujímám místo v zadní třetině po boku Kuby. Nervozita se dostavuje a nedočkavě pokukuji po hodinkách. A je to tu! V 11:20 start a první metry ukazují, že to jednoduchý závod nebude. Nájezd na polní cestu a stále se jede ve velkém chumlu. S Kubou bok po boku ukusujeme metry. Občas se mihne kolem nás závodník, který kličkuje a snaží se dostat dopředu. Jedno nešťastné předjetí a závodnice před námi tvrdě padá na zem po dotyku jejího předního kola o nevybíravě předjíždějícího závodníka. Naštěstí jsme dobrzdili a nebyl z toho další hromadný pád, ale výraz, který závodnice měla jen tak nevymažu – přihlížející se o ní postarali. Přijeli jsme k prvnímu brodu a kolona jak na D1 v pátek odpoledne. Ptám se na hlas: „To tady čekáte na pivo nebo na banány?“ Odpověď žádná a mně dochází, že ostatní ten závod berou doslova smrtelně vážně. Pár brodů, pár předjetí, super atmosféra, kamenitá cesta a PRÁSK rána jako z děla. Ujel jsem 7 km a už mám defekt. Zrovna v místě, kde se dělí trasa 23 a 50 km s pořadatelem. Takže zkušeně sundávám kolo, duši vytahuji, v potoce zjišťuji, kde je díra a se třpytem v oku, že jsem jí našel, běžím vítězoslavně ke kolu. Míjí mě závodníci, ale tím se zatím netrápím. Zalepuji díru a snad 5 minut držím záplatu. Poslední závodník mě míjí a já už se rozloučil s tím, že někoho dojedu, ale nevzdávám to. Nafukuji a zjišťuji, že není chyba jen v duši, ale že je urvaný i ventilek – konečná pomyslím si, ale na stromě vidím duši, pár kroků a už v ní hledám díru, jestli půjde opravit. Přijíždí pořadatel, který sklízí značení na trati. Nabízí mi svou duši a já jí i přes cenu 200 Kč beru. Nafouknuto a i přes velikou ztrátu začínám stíhací jízdu. Cíl je jasný – dojet. Terén je náročný a tak šlapu, jak jen mohu. V jednom kopci mi na záda dýchá pořadatel. Nakonec jsem se mu ztratil – těžko říct, jestli se zdržel sklízením nebo zda jsem byl takový rychlík. Nebudu tvrdit, že mě nepotěšil pohled na záda závodníka, kterého jsem asi na  15 km předjel. Nakonec závodníků míjím víc, a ač jsem to nikomu nepřál, potkávám dost lidí, kteří mají defekt. Na 25 km dojíždím ke svému překvapení Kubu, který toho má pomalu dost. Po cestě se občas k někomu připojím a povídáme si, ale nikdy to nebylo na dlouho. Cesta vede krásnou krajinou a je pořád na co koukat. Jsou tu místa vedená po lesní cestě, jsou tu i sjezdy s klopenými zatáčkami, skokánky, srázy a dalšími nástrahami. Od 33 km se už nohy točí silou vůle, ale stále mě to baví. Pořadatelé sice uvádí pokaždé jiné cifry, kolik mi toho chybí do cíle, ale někdy to i potěšilo. Po cestě byli i nějaké občerstvovací stanice, takže o vodu a nějaké to müsli nebyla nouze, ale neztrácel jsem moc času. V jednom sjezdu mě chytili křeče takovým způsobem, že jsem musel z kola dolů a chvíli po svých. Ve sjezdu jsem se snažil pomoci nešťastníkovi, který píchl a požádal mě o montpáku se slovy, že tu svou zlomil. Říkám: „jistě, jen mám takové křeče, že ani neslezu z kola“ on mi nabízí něco proti křečím a já mu podávám montpáku. Snaží se vyndat duši, ale slyším: „sakra, kde je chyba“. Ano znamená to, že zlomil i tu mojí, takže nešťastníka opouštím bez pomoci. Dojel jsem ještě jednoho závodníka, který toho má očividně taky dost, a tak do cíle dojíždíme současně. ¨

V cíli čekám s pivečkem na Kubu a v křečích se svíjím na zemi. Další prášek a tekutiny nakonec pomohli a já se odporoučel pro jídlo a další pivečko. Nakonec jsem dojel na 205. místě s časem 3:33:00. Kuba dorazil 238. s časem 4:06:58.  Záznam trasy zde. Šťastný a unavený jsem se vydal zpět na kole domů. Cestou jsem našel cizí peněženku a poctivě ji vrátil, ale o tom zase příště.